Jsou zápasy, na které člověk po pár dnech zapomene. A pak jsou zápasy, které si bude pamatovat celý život. Ten nedělní proti Březolupům patřil bezpochyby mezi ně.
Od samého rána byla ve vzduchu cítit zvláštní směs nervozity, očekávání a naděje. Věděli jsme, že jsme na dosah. Stačil jediný bod. Devadesát minut nás dělilo od návratu tam, kam podle mnohých Bílovice patří. Jenže právě takové zápasy bývají nejtěžší. Ne proto, že stojí proti vám soupeř. Ale proto, že bojujete sami se sebou. S vlastní hlavou. S vlastními obavami. S myšlenkou, že jste tak blízko cíli, až vás to svazuje.
Od úvodního hvizdu bylo znát, jak moc si všichni uvědomujeme důležitost okamžiku. Míč jsme měli často pod kontrolou, kombinace fungovala, ale lehkost, která nás zdobila po většinu sezóny, jako by zůstala někde v kabině. Každá přihrávka, každý souboj, každý odkop měl najednou dvojnásobnou váhu. Minuty ubíhaly pomalu. Obě mužstva předváděla disciplinovaný výkon směrem dozadu a prostoru ke skórování nebylo mnoho. Přesto několik šancí přišlo. Strapina, Ondra Janků i Lukašík měli příležitost otevřít skóre. Na druhé straně musel ukázat svou kvalitu Lukáš Janků, který fantastickým obranným zákrokem zastavil nebezpečně unikajícího Hubáčka. Obrany obou týmů pracovaly s obrovským nasazením a první poločas skončil bez branek.
Sestava: Hromeček – L. Janků, Gajdošík, Janota, V. Strapina, Lukašík, Hlaváček, R. Čada, O. Janků, Dujka, Kamočai
Střídali: Borusík, Marek Strapina, Zlámal, Bedroš, Šnajdar, Kaňovský, Mikulka
Po přestávce se obraz hry příliš nezměnil. Nervozita postupně střídala odhodlanost a zápas se měnil v opravdovou bitvu. Přibývalo tvrdých soubojů, emocí i žlutých karet. Nikdo nechtěl ustoupit ani o krok. Hosté z Březolup hrozili především ze standardních situací. My jsme zase dál dobývali zakletou branku soupeře. A pak přišel okamžik, kdy se snad celé hřiště na vteřinu zastavilo. Dujkova střela skončila na břevně. Ozvalo se jen hlasité povzdechnutí tribun. Pár minut na to, následná střela Hlaváčka způsobila stejný rozruch, bez efektu. O několik dalších minut později po rohovém kopu zamířila hlavička Gajdošíka opět pouze do konstrukce branky. Jako by nám fotbalový osud chtěl připomenout, že některé příběhy se nerodí lehce. Jenže tentokrát nebyl důležitý vstřelený gól, důležité bylo ho nedostat, což se podařilo! Když rozhodčí Mahdal naposledy foukl do píšťalky, nikdo už neřešil, že zápas skončil bez branek.
Na hřišti propukla obrovská upřímná radost. Zasloužená! Po druhém roce stráveném v okresní soutěži se Bílovice vracejí zpět o soutěž výš. A není to dílo náhody. Je to odměna za měsíce práce, tréninků, bolesti, zranění, zklamání i radosti. Za všechny ty chvíle, kdy jsme si museli sáhnout na dno sil. Za zápasy, které jsme dokázali otočit v posledních minutách. Za okamžiky, kdy jsme odmítli prohrát, i když nám okolnosti nepřály.
Loňská sezóna byla poznamenaná rozsáhlou marodkou a mužstvo tehdy bojovalo především samo se sebou.
Letos však vzniklo něco výjimečného.
Parta lidí, kteří táhli za jeden provaz.
Parta, která se dokázala semknout, když bylo nejhůř.
Parta, která si tenhle úspěch zasloužila.
Obrovské poděkování patří realizačnímu týmu, Martinu Hrňovi ml. a Jiřímu Dostálkovi. Patří také všem lidem okolo klubu, kteří často pracují bez nároku na uznání. Patří fanouškům, kteří stáli za námi doma i venku. A především hráčům. Těm, kteří na trávníku nechávali kus svého srdce. Kus svého zdraví. Kus svého osobního života.
Pohár pro vítěze okresní soutěže předal osobně předseda OFS pan František Miko. Některé oslavy už sice skončily, některé možná pokračují ještě teď, ale jedno je jisté. Tenhle úspěch už nám nikdo nevezme.
Na závěr bych rád věnoval několik řádků třem hráčům, kteří se s bílovickým dresem loučí.
Miroslav Šnajdar.
Fotbalista, na jehož trestné kopy se bude vzpomínat ještě dlouhé roky. Hráč, který dokázal rozhodovat zápasy jediným dotekem míče.
Zbyněk Zlámal.
Kapitán. Srdcař. Patriot.
Člověk, který nikdy Bílovicím neotočil záda. Hráč, který nosil kapitánskou pásku s hrdostí a šel vždycky příkladem nejen na hřišti!
A nakonec i já.
Erik Gajdošík.
O sobě člověk píše nerad.
Možná jsem byl celý život jen obyčejný hlídací pes, který se snažil nenechat soupeře projít. Ke konci už mi občas někdo utekl. Čas totiž porazí každého hráče. Jednu věc nám čas ale nevezme. Vzpomínky na kabinu, na vítězství, na porážky, na kamarády, na společné oslavy. Na všechny ty chvíle, které dělají fotbal fotbalem. A právě proto pro mě bylo obrovskou ctí oblékat bílovický dres a určitě nejen pro mě
Děkuji za pěkná slova, která jsem v posledních dnech slyšel. Byla pro mě čest být součást této party🙏♥️
Užijme si postupové oslavy.💪
Protože na některé sezóny se nezapomíná. Tahle bude navždy jednou z nich !!! ❤️⚽🏆
V pátek všichni na stadion 1.FC Slovácko! Přijďte podpořit naše dorostence a vytvořit jim atmosféru, na kterou budou roky vzpomínat! ❤️
